(úvod a několik ukázek z knihy)
celá kniha ke stažení v pdf
.
.
.
Úvod:
Ctihodný Adžán Čá (Phra Bódhiňána Théra) se narodil 17. června 1918 v malé vesnici nedaleko města Ubon Rajathani v severovýchodním Thajsku. Po dokončení základní školní docházky strávil tři roky jako novic a poté se vrátil zpět do laického života, aby mohl pomáhat svým rodičům v práci na farmě. Ve věku dvaceti let se však definitivně rozhodl pro mnišský život a 26. dubna 1939 obdržel vyšší svěcení (upasampadá) jako budhistický mnich (bhikkhu).
Nejprve se věnoval tradiční formě studia pálijských textů a nauk v nich obsažených. Po pěti letech jeho otec těžce onemocněl a zemřel, což bylo tvrdé připomenutí křehkosti a nejistoty lidského života. Přimělo ho to k tomu, aby se hlouběji zamyslel nad skutečným smyslem života, neboť ačkoli již nabyl obšírné znalosti pálijských textů, nijak ho to nepřiblížilo k osobnímu uskutečnění konce utrpení. Naplnilo ho to pocitem zklamání, až nakonec, v roce 1946, zanechal svých studií a vydal se na cesty jako asketický mnich (dhutang).
Než dorazil do středního Thajska, ušel přes 400km, přičemž přespával v lesích a sbíral almužnu ve vesnicích, kterými procházel. Na čas setrval v jednom klášteře, kde byla pečlivě studována a dodržována mnišská disciplína (vinaja). Tam se doslechl o vysoce uznávaném učiteli meditace, mnichovi jménem Adžám Man Bhúridatta, Adžán Čá, dychtivý po setkání s tak výtečným mistrem, se ho vydal hledat, opět pěšky, na severovýchod.
V této době se potýkal s jedním zásadním problémem. Ačkoli studoval nauky o ctnosti, soustředění a moudrosti, jenž byly v textech dopodrobna rozpracovány, stále mu nebylo jasné, jak je skutečně uplatňovat v praxi. Adžán Man mu na to řekl, že i když jsou nauky vskutku rozsáhlé, ve své podstatě jsou velmi jednoduché. Stačí jen pomocí bdělé pozornosti porozumět tomu, jak vše v mysli vyvstává a mizí. Toto jasné a přímé učení otevřelo Adžánu Čá oči a změnilo jeho přístup ke cvičení. Nyní byla cesta volná. Příštích sedm let prováděl
praxi ve stylu asketické lesní tradice – putoval krajem a vyhledával tichá, osamělá místa pro cvičení meditace. Žil v džungli společně s tygry a kobrami a uvažoval o smrti, aby pronikl k pravému smyslu života. Jednou cvičil i na pohřebišti, aby tak čelil svému strachu před smrtí a nakonec ho překonal. Jindy zase, když seděl promočený lijákem a v zimě, se musel vyrovnávat s naprostou opuštěností a osamoceností mnicha bez domova.
V roce 1954, po letech putování, byl pozván zpět do své rodné vsi. Usadil se poblíž ní, v strašidelném lese zvaném Pah Pong. Navzdory potížím s malárií, chatrnými příbytky a nedostatkem jídla se kolem něj začal shromažďovat stále větší počet žáků. To byl počátek kláštera Wah Pah Pong. Později byly založeny ještě další, menší kláštery.
V roce 1967 přišel do Wah Pah Pongu nový americký mnich, ctihodný Sumédhó. Adžán Čá ochotně přijal nového žáka, ale trval na tom, že mu nebudou poskytovány žádné výhody jen proto, že je ze Západu. Musí jíst stejně prosté almužní jídlo a praktikovat stejným způsobem jako kterýkoli jiný mnich ve Wah Pah Pongu. Mnišské cvičení bylo poměrně tvrdé a náročné. Adžán Čá často tlačil své mnichy až na hranice jejich možností, aby otestoval jejich vytrvalost a aby oni mohli rozvíjet trpělivost a odhodlání. Jindy zase začal s dlouhými a zdánlivě nesmyslnými pracovními projekty, aby narušil jejich připoutanost k vnějšímu klidu. Vždy kladl důraz na akceptování toho, jak se věci mají, a přísné dodržování vinaji. Postupně přicházeli další mniši ze Západu a roku 1975 byl v nedalekém lese založen Wah Pah Nanachat (Mezinárodní lesní klášter), jehož prvním opatem se stal ctihodný Sumédhó.
Roku 1977 přicestoval Adžán Čá do Anglie na pozvání sdružení English Sangha Trust, jehož cílem bylo založení místní buddhistické mnišské obce. Když viděl jejich vážný zájem, zanechal v Londýně ctihodného Sumédha a další tři mnichy ze Západu. Sám se do Anglie vrátil v roce 1979, když už mniši opouštěli Londýn a zakládali klášter v Chithurstu v hrabství Sussex. Pak pokračoval na cestě do Ameriky, kde vykládal Dhammu tamním zájemcům o buddhismus.
V následujících letech stále více trpěl důsledky tělesné nemoci, přičemž však používal vlastní tělo při svém učení jako živoucí příklad nestálosti všech věcí. Neustále své žáky nabádal, aby nalezli pravé útočiště sami v sobě, neboť už nebude dlouho schopen sám učit.
V roce 1981 podstoupil v Bangkoku operaci, která však příliš jeho stav nezlepšila. Během několika málo měsíců přestal mluvit a postupně ztratil kontrolu nad svým tělem, takže byl doslova paralyzován a upoután na lůžko. Od té doby byl obětavě a laskavě opatrován svými oddanými žáky, vděčnými za příležitost posloužit učiteli, jenž s takovou trpělivostí a soucitem ukazoval mnoha lidem cestu.
Adžán Čá zemřel 16. ledna 1992 ve svém klášteře Wah Pah Pong, kam byl na základě vlastního přání převezen z nemocnice v Ubonu, když už pro něj lékaři nemohli nic udělat. V lednu 1993, rok po jeho smrti, byl uspořádán státní pohřeb, jehož se kromě 500 000 hostů zúčastnil i thajský král s královnou. Na jeho památku mniši v Wat Pah Pongu vystavěli třicetimetrovou mohylu (stúpa).
Adžán Čá měl zvláštní talent pro učení různých typů lidí. Většinou hovořil neformálním a přímým stylem, který prokládal humornými poznámkami, aby ilustroval určitý bod nauky. Tato kniha obsahuje výběr takovýchto příběhů a přirovnání, posbíraných z dochovaných záznamů jeho proslovů. Jedná se o ukázku živé théravádové tradice, jak dodnes přetrvává v Thajsku a šíří se i na Západ. Ačkoli jde o velmi neformální projevy, mnohé z těchto přirovnání Adžán Čá čerpá přímo z Buddhových rozprav zachycených v pálijských suttách a dokáže je prakticky uplatnit v konkrétní situaci. Ohromující je rovněž jeho schopnost vyjádřit hluboké filozofické postřehy tak jednoduchým a prostým jazykem, aniž by se přitom odchyloval od principů Buddhovy nauky. To bude blízké všem, kteří chtějí prakticky uskutečňovat tuto nauku a ne o ní pouze číst. Ti, kteří hledají nějaký dokonalý filozofický systém, budou asi zklamáni, což by je však mělo vést k přezkoumání vlastních východisek. A k tomu nás vlastně Adžán Čá neustále vybízí, když poukazuje na to, že klíčem k celé buddhistické praxi je dosažení správného názoru či přístupu k věcem (sammá ditthi). - Jakub Bartovský
Několik ukázek z knihy:
Auta
Všechna náboženství jsou jako různá auta, pohybující se stejným směrem. Lidé, kteří toto nevidí, nemají světlo ve svých srdcích.
Ostrý nůž
Říkáme-li, že se mysl zastaví, chceme tím říci, že cítíme, jako by se zastavila, že se už nehoní sem a tam. Je tomu jako u ostrého nože. Půjdeme-li a budeme řezat do věcí, jenž nám přijdou zcela náhodně do cesty, ať je to kámen, cihly či sklo, bez opatrného výběru, nůž se rychle otupí. Musíme řezat pouze ty věci, které je užitečné řezat. Naše mysl je právě taková. Necháme-li ji, aby se toulala za každou myšlenkou a pocitem, jež nemají žádnou hodnotu a jsou bez užitku, mysl zeslábne, protože nebude mít možnost odpočinku. Nemá-li mysl energii, pak se neobjeví moudrost, neboť mysl bez energie je mysl bez soustředění.
Špinavý podnos
Mnozí lidé říkají, že jelikož mysl je přirozeně neposkvrněná a všichni už stejně máme buddhovskou podstatu, není prý třeba praktikovat. To je však stejné, jako kdybyste vzali do ruky něco čistého, třeba tento podnos a já bych na něj dal hnůj. Řekli byste potom, že tento podnos je ve své podstatě čistý a že tedy není třeba učinit nic k jeho očištění?
Dobré zažívání
Nespěchejte příliš, abyste se rychle zbavili svých nečistot. Nejprve byste měli trpělivě a dobře poznat utrpení a jeho příčiny, abyste je posléze mohli zcela opustit – právě tak jako je lepší pro vaše zažívání, žvýkáte-li jídlo pomalu a důkladně.
Vlas v polévce
Proč se vám tělo jeví jako přitažlivé a jste k němu připoutáni? Je to tím, že nevidíte očima srdce, ale pouze tělesnýma očima. Skutečná podstata těla je taková, že tělo není čisté, není pěkné, neustále se mění a rozkládá. Snažte se tedy vidět tělo jako vlas v polévce. Líbí se vám? Měli byste jasně vidět, že tělo není nic jiného než prvky země, ohně, vody a vzduchu – nikdo v něm není. Chcete-li jej učinit krásným, bude to váš pád.
Hostitel a host
Vaše mysl je jako majitel domu a pocity jsou jako hosté, kteří přicházejí a odcházejí. Ale mějte ve svém domě jenom jednu židli, abyste si mohli pozorně prohlédnout každého hosta. Sledujte nálady a emoce, které vás přicházejí vyrušovat, a pak je nechte jít. Buďte bdělí v každé tělesné poloze. Budete-li jen následovat své nálady, nikdy je skutečně neuvidíte.
Ještěrka
Jedna sutta vypráví přirovnání o muži, který se pokouší chytit ještěrku, která zaběhla do termitiště. Termitiště má šest otvorů. Jak má tu ještěrku chytit, když zaběhla dovnitř? Bude muset uzavřít pět děr a
jenom jednu nechat otevřenou. Pak bude muset sedět u té díry a hlídat ji. Když ještěrka vyběhne – hop! – a má ji. S pozorováním mysli je tomu právě tak. Uzavřeme oči, uši, nos, jazyk i tělo a ponecháme jen mysl. „Uzavřít“ znamená ovládnout patero smyslů a soustředit se pouze na pozorování mysli. Meditace je totéž jako
chytání oné ještěrky.
Zloději a vrazi
Vaše tělo a mysl jsou jako tlupa zlodějů a vrahů. Neustále se vás pokoušejí zatáhnout do ohně chtivosti, nenávisti a zaslepenosti. Podvádějí vás skrze smyslové rozkoše. Volají na vás za dveřmi sladkými, lákavými hlasy: „Pojď sem, prosím tě, otevři a pojď k nám.“ A když otevřete dveře, tak vás zabijí.
Had
Lidé chtějí být šťastní, netouží po utrpení. Avšak štěstí je ve skutečnosti pouze jemnou formou utrpení. Utrpení samotné je jeho hrubou formou. Můžeme to přirovnat k hadovi. Hadí hlava představuje neštěstí, hadí ocas je štěstí. Hlava hada je nebezpečná. Jsou na ní jedovaté zuby. Dotkneme-li se jí, okamžitě nás kousne. Ale i když necháme hlavu na pokoji a uchopíme hada za ocas, on se otočí a kousne nás stejně, protože hlava i ocas patří k jednomu hadovi. Podobně štěstí i neštěstí, radost i žal vycházejí ze stejného hada, jímž je chtění. Takže ani když jsme šťastní, mysl není doopravdy klidná. Když se nám například dostane všech těch žádoucích věcí, jako je bohatství, postavení, chvála nebo štěstí, těšíme se z toho, mysl však není klidná, neboť se obává, že o to zase přijde. Onen pocit strachu není klidným stavem. Později se může stát, že o ty věci opravdu přijdeme a pak budeme skutečně trpět. Nejsme-li proto pozorní, je i při pocitu štěstí nablízku utrpení. Je to, jako bychom uchopili hadí ocas – nepustíme-li jej, had nás určitě kousne. Takže ať už je to hadí ocas nebo hlava, prospěšné či neprospěšné podmínky, jsou to jen charakteristiky koloběhu existence, nekonečné změny.
Silnice
Ať již jste kdekoli, buďte vůči sobě pozorní a přirození. Objeví-li se pochybnosti, nechte je prostě přijít a zase odejít. Je to velice jednoduché – ničeho se nedržte. Je to jako kdybyste kráčeli po silnici. Samozřejmě se setkáváte s překážkami. Setkáte-li se s nečistotami, jen je pozorujte a zvládněte je tím, že je necháte být. Nemyslete na překážky, které jste již překonali, ani si nedělejte starosti s překážkami, s nimiž jste se ještě nesetkali. Držte se přítomnosti. Nestarejte se o to, jak dlouhá je ta cesta, nebo jaký je cíl vaší cesty. Vše se mění. Ať již míjíte cokoli, neulpívejte na tom. Nakonec mysl dospěje ke své přirozené rovnováze. Pak bude nepohnutá, ať již sedíte někde v ústraní se zavřenýma očima, nebo se procházíte velkým, hlučným městem.
2025 ©