autor článku: Karel Funk

http://karelfunk.bloger.cz/Prace-na-svem-vyvoji/Trocha-banalniho-mudrovani-odkud-take-zacina-duchovno

Trocha banálního mudrování, odkud (také) začíná duchovno.

Pod sklem pracovních stolů nebo někdy dokonce i na zdi v rámečku míváme jakési moudro: "Na světě se denně stane mnoho srážek. Nejstrašnější z nich je srážka s blbcem."  Většinou se nad tím pobaveně zasmějeme a polichotí nám to, alespoň pokud to vidíme poprvé. Uvažujme trochu dál, stačí logika, nemusí u toho být zatím ani morálka. Kdybychom to dali přečíst všem lidem, asi by skoro všichni souhlasili. Kde jsou pak ti blbci, když se my, co se většinou považujme za neblbce,  srážíme s blbci? Nesvědčí to trochu o omezenosti naší logiky? Tedy - o naší vlastní hlouposti? Není to naše vlastní vizitka? 
A když k logice přidáme trochu etiky: Což to obrátit, třeba takto? Ne světě se denně stane mnoho srážek. Nejstrašnější  je, když jsem já tím blbcem, se kterým se někdo srazí. A závěr - nejmoudřejší je rozeznávat u sebe, ke kolika takovým srážkám přispívám svou vlastní hloupostí (ješitností, vztekem, závistí, žárlivostí, neomaleností, nevcítěním...).
 
Hezky na tento princip upozornil v roce 1970 Miroslav Horníček v Hovorech H, ještě než byly zakázány. Byl jako divák v divadle a Suchý se Šlitrem tam důvtipně zesměšnili lidskou hloupost, takže  celé divadlo bouřilo nadšením a radovalo se, jak JIM to nandali. Ale komu - jim? On se chvilku smál taky, než pochopil a se vzchopil.

Podobně je to s oblíbenou větou "Rozčilovat se znamená mstít hloupost druhých na sobě." - Kdekdo se nad tím pobaveně zasměje, cítíme to jako úlevné. Dokonce autorství někteří mylně připsali Komenskému. Při aspoň trošičku poctivějším zamyšlení se možná zastavíme: Tolikrát jsem někoho rozčílil. Tedy - on byl podle toho příjemcem mé hlouposti, kterou mstil na sobě.  Co když nejsem dokonalost sama a někoho rozčílím? Co když se druzí oprávněně rozčilují nad mou hloupostí?

Anebo - co když se rozčílím kvůli tomu, že mne popuzuje od druhých to, co mám v sobě sám?

Anebo ještě: Někdy nastoupí rozčilení namísto osvětlení, logické argumentace, pochopení druhého. Tedy rozčilení jen z ješitnosti, vlastní hlouposti. Tedy by se dalo i říct - Rozčilovat se mnohdy znamená vyjevovat svou vlastní hloupost.

Je tu opět to dělení světa na: Já dokonalý, zbytek světa hlupáci.  Kdysi se psávalo křídou po zdech: Vy všichni jste hlupáci, jenom já jsem letadlo. - Těžko říci, bylo-li to míněno satiricky nebo vážně. Spíše to první.

Trošičku mi to připomíná žáky Fráni Drtikola, kterých jsem od 70. let poznal více, možná všechny, kteří se za jeho významné žáky považovali. Z písemných nebo ústních vzpomínek na Drtikola a společenství u něho vyplynulo, že většina těchto žáků měla následující kosmogonii: Nejvýše Nirvána, v ní Fráňa, pak hned onen žák, pak dlouho, dlouho nic, až kdesi dole v duchovním suterénu ti ostatní - pobloudilci a nechápavci. (Píše se mi to snadno, protože jsem k tomu měl, coby začínající žák u dr. Tomáše, podobné sklony.)

A nakonec: Kolikrát se s gustem odvoláváme na boží mlýny, nebo že někoho "Pánbu potrestal", když postihne  něco nepříjemného toho, kdo nám není sympatický či na koho žárlíme, nepřiznaně mu závidíme apod.? Kam se nám poděla pokora? A hlásení se k vyšším hodnotám? Ohánět se Pánembohem je veliká drzost a opovážlivost, protože On nás nezmocnil mluvit za Něho. Krom toho - karma se může projevit až příště nebo v několika dalších inkarnacích, tedy nemůžeme vědět, co vše postihne i nás. Argument boží spravedlnosti či mlýnů či trestu máme právo používat pouze vůči sobě samým.