PRASKLÉ NÁDOBY (stará čínská moudrost)
Jedna starší čínská žena měla dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích vahadla, které nosila zavěšené na ramenou. V jedné nádobě byla prasklina, oproti tomu ta druhá byla „dokonalá“ a vždy přinesla plnou míru vody.
Na konci dlouhé ženiny cesty od potoku až k jejímu domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Tak to chodilo po celé dva roky, žena donesla každý den domů jen jeden a půl nádoby vody.
„Dokonalá“ nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost a cítila se uboze, že je schopna jen polovičního výkonu.
„Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.”
Ta stará žena jí s úsměvem odpověděla: „Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděla o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozsévala semena květin. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobila svůj stůl a potěšila své přátele. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.“
Všichni máme své osobité chyby, všichni jsme „prasklé hliněné nádoby.“ Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak pestrým, zajímavým a vzácným. Jen musíme umět každého přijmout takového jaký je, najít a vidět v něm stále to dobré.
2024 ©